Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hinduismus

24. 3. 2007

Hinduismus

Védské óm se stalo symbolem nejvyššího božství a zároveň zvukem, který stvořil svět
Védské óm se stalo symbolem nejvyššího božství a zároveň zvukem, který stvořil svět

Hinduismus je označení pro tradiční indické náboženství. V pravém slova smyslu se nedá mluvit o náboženství jako spíše o nábožensko-sociálním systému[1], protože hinduismus v sobě zahrnuje i právní a společenské normy. Hinduismus je s cca. 900 miliony vyznavači třetí největší náboženství na světě.[2] Indická ústava zahrnuje do hinduismu ale i buddhismus, sikhismus a džinismus.

[editovat] Rozšíření

Hinduismus je mimo Indii převládajícím náboženstvím v Nepálu a na Mauriciu, významné menšiny najdeme v Bangladéši, na Srí Lance, v Surinamu, Guyaně, Malajsii, na Fidži, Trinidadu a Tobago, v Indonésii (ostrov Bali) a v Jihoafrické republice. V Evropě žije cca. půlmilionová hinduistická komunita ve Spojeném království. V Čechách se podle posledního sčítání lidu hlásí k hinduismu 767 lidí a dalších 294 se hlásí k hnutí Hare Kršna.[3]

[editovat] Historie

Pojmu „hinduismus“ se v historickém pohledu nepoužívá zcela jednoznačně. D. Zbavitel[4] rozlišuje védské (předbuddhistické) období a hinduistické. Existují i rozlišení jiná, ale toto není podstatný problém, jelikož se jedná o postupný vývoj jednoho náboženství, ve kterém nejsou nějaké příliš veliké skoky.

Jako všechna tradiční náboženství, nevznikl ani hinduismus náhlým zlomem, ale někdo okolo poloviny 1. tisíciletí př n. l. se postupně vyvinul z původního védského náboženství, které se zaměřovalo na uctívání přírodních sil jako oheň, vítr apod. Okolo 2. tis. př. n. l. dobyli Árjové Indii, kde zničili pravděpodobně vyspělou civilizace (našly se zbytky měst Mohendžo-daro a Harrapa, obě byla postavena podle plánu a měla dokonce i kanalizaci) a usadili se zde. Hinduismus pak přebíral vlivy i z této původní civilizace (myšlenka osvícení (mókša) už pravděpodobně v této době existovala).

Okolo 1. tis. př. n. l. kulminuje postavení nejvyšší společenské vrstvy bráhmanů (viz o nich dále), které má jako následek od 8. stol. př. n. l. vznikání mnoha „heretických“ hnutí - různé duchovní školy hledající mókšu jinak než skrze bráhmanské obřady (mimo jiné takto vznikl džinismus a buddhismus).

V této době se hinduismus zakládá předně na rituální praxi prováděnou brahmány (cesta obřadů - karmamárga), takže obyčejný člověk nemá přístup k božství. V době šramanského hnutí (okolo 6. stol. př. n. l.) vznikají Upanišady, které umožňují dosáhnout vysvobození (mókši) také díky poznání či moudrosti (cesta moudrosti - džňánamárga). Tím se cesta k vysvobození otevřela i pro kšatrije, ale ostatní varny se začali přiklánět k buddhismu, protože ten umožňoval dosáhnout vysobození i jim. Za vlády císaře Ašóky (3. stol. př. n. l.) dochází k velikému rozšíření buddhismu, který až ohrožuje existenci hinduismu. Okolo přelomu letopočtu ale hinduismus nabírá novou sílu a znova se šíří. Je to mimo jiné i díky vzniku Bhagavadgíty, která přichází s novou cestou k vysvobození pomocí uctívání božstva (cesta oddanosti - bhaktimárga). Tak vzniká klasický hinduismus.

[editovat] Základní náboženské představy

[editovat] Svět

Nejautoritativnější teorie vzniku svět pochází z Manuova zákoníku (Manusmrti), podle níž je stvořitelem celého světa bůh Brahma. Svět netrvá na věky, ale je opět periodicky ničen a znovu tvořen (čas je v hinduismu cyklický). Postupně prochází čtyřmi věky: Krta-juga,, která trvá 4000 let, Tretá-jugam trvá 3000let, poté následuje Dvápara-jugam trvající 2000 let a nakoc Kali-jugam v délce 1000 let (mezi každými dvěma věky je 400 let soumraku předchozího a poté 400 let svítání následujícího věku). Krta-jugam (též juga) představuje počáteční zlatý věk, každý další věk je už pak o něco horší - horší se mravy, snižuje se délka života i inteligence (nyní žijeme v kali-juze). Celek těchto čtyř věků se nazývá Mahájuga a trvá 12 000 let. Až skončí tak nastane pralaja - rozplynutí. 1000 mahájug tvoří jednu kalpu. Po uplynutí každé kalpy následuje mahápralaja - velké rozplynutí. Dvě kalpy také představují jeden Brahmův den (jedna kalpa pro den a jedna pro noc). Brahma se dožije 100 „svých let“, poté umírá, ale kosmický cyklus pak začně opět znovu. Existují i další podobné systémy, ale tento je nejrozšířenější.[5]

Zajímavý je přístup ke stvoření světa ve Védách. Nejzákladnějším hymnem celého Rgvédu je Píseň o stvoření světa (RV 10.129). Autor této písně se v prvních dvou jejích strofách snaží zbavit různých rozšířených představ tím, že ukazuje při vzniku svět nebylo vůbec nic („Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy…“). Poté dochází k tomu, že na počátku byla voda (což je rozšířená představa v Indii) - pravděpodobně ve smyslu „chaos“. Motivem stvoření pak byla touha (káma, ve smyslu smyslná touha), což je myšlenka, která se objevuje i jinde. Sám proces stvoření, ale nemůže pochopit - „Nemůžem jej pochopit jinak než působením, podnětem vyšší moci“[6]. Sám básník píše:

5. Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,
odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.
Bozi se zrodili později s tímto světem.
Kdo tedy ví, z čeho svět povstal

6. Ten jenž toto stvořil svou mocí,
ať sám vše vykonal nebo ne,
on, bdící nad světem v nejvyšším nebi,
jistě to ví - nebo neví to ani on sám.[7]

Hinduismus má většinou více různých verzí jednotlivých mýtů, takže i mýtů o stvoření existuje veliké množství.

V hinduismu se při výkladu světu uplatňuje také pět živlů a tři guny (kvality). Mezi pět živlů, které tvoří tento svět patří nám známé oheň, vzduch, voda, země a jako pátý je zde navíc i prostor (akáša). Těchto pět živlů je doloženu už u Jádžňavalkji (640 – 610 pr. Kr., častá postava v Upanišadách).[8] Tři guny jsou jakési kvality, ve kterých se může nacházet všechno existující. 1. satva - čistota, 2. radžas - neklid, 3. tamas - temnota. Tyto kvality jsou ve předně ve vztahu k člověku - např. o mase se soudí, že je kavlity radžas, protože člověka zneklidňuje, činí aktivním a obrací ho ke světským věcem. Nejčastěji jsou tyto guny zmiňovány v souvislosti se stavem mysli. Věnuje se jim celý čtrnáctý zpěv Bhagavadgíty.

[editovat] Člověk

Poměrně starou a pro hinduismus důležitou myšlenkou je nauka o reinkarnaci (v plné šíři se objevuje už v Upanišadách). Lidská duše se podle ní po smrti znovu narodí do jiného těla. Kde a v jakých podmínkách se narodí určuje tzv. karmanový zákon (od karman = čin). Člověk si svými činy vytváří buď dobrou nebo špatnou karmu, která se mu postupně hromadí a plně se projeví až v jeho příštím zrození. Tento zákon je zcela nezávislý na bozích - je to prostě příčina a účinek a není možné uprosit boha, aby se člověk vyhnul dopadu své karmy. Karmu vytváří i mluvení či myšlení. Negativní karmany nejsou „neposlušností vůči Bohu“, ale jejich příčinou je nevědomost (avidja), která je postupně odstraněna a nahrazena poznáním - „Satjaméva džajaté“ (Mundakópanišada), „Pravda vždy vítězí“.[9]

Z tohoto koloběhu zrození (samsára), který je považován za velice strastný, je možno se dostat jedině vysvobozením (mókša) - to je už předně doména mnoha spirituálních směrů. Zásadní předěl tedy pro hinduismus není smrt (jako ku příkladu v západních náboženstvích), ale dosažení mókšy.

Život muže (předně bráhmana) by měl být podle Manuova zákoniku rozdělen an 4 období (ášramy):

1. brahmačárin - student, učí se védy a další písma pod vedením gurua

2. grhastha - hospodář, stará se o rodinný život

3. vánaprastha - poustevník, odchází do lesů, aby hledal spirtuální poznání

4. sannjásin - svatý muž, ideální stav, kdy dojde vysvobození

[editovat] Uspořádání společnosti

Nejdříve, než začneme s touto velice známou problematikou, je třeba zmínit se o často zaměňovaných pojmech varna a kasta. Obyvatelstvo se dělí na čytři varny (někdy nesprávně kasty) + ještě nedotykátelní (dříve nedotknutelní), kteří jsou spodinou společnosti, protože nemají varnu. Kasty (džáti, dosl. „zrození“) dělí obyvatelstvo podle povolání - kasta hrnčířů, kasta hudebníků atd. Kasta (džáti) i varna je určena už při narození (dědí se po rodičích) a do konce života se nemění (případně člověk může jen klesnout). Vztah mezi varnou a kastou (džáti) je velice úzký. Dalo by se říci, že kasty je podrobnější rozdělení jednotlivých varn.

Varna doslova znamená barva - a skutečně se předpoládá, že vyší varny mají světlejší barvu pleti (dnes už to ale fakticky neplatí). Tento systém pravděpodobně vznikl jako snaha Árjů oddělit se od domorodého obyvatelstva. Podle starověkých Indů čtyři varny měly rovnocenné postavení ve společnosti, byly rozděleny podle povinností vůci společnosti a společně pracovaly ve prospěch všech (není ale zcela jisté jestli toto není jen zpětně promítnutá představa o zlatých časech do mytologických knih).

Jednotlivé varny jsou:

1. bráhmani, kněží (jako jediní mohou provádět tradiční védské rituály) - „Zklidnění, sebevláda a pokání, čistota, snášenlivost a přímost, poznání, rozpoznávání a náboženské přesvědčení tvoří činy bráhmanů a rodí se z jejich podstaty“[10]

2. kšatrijové, válečníci (i panovníci) - „Chrabrost a životnost, vytrvalost a obratnost, neochvějnost v boji, štědrost a svrchovanost patří k činům kšatrijů zrozeným z jejich podstaty“[11]

3. vaišové, obchodníci, zemědělci a řemeslníci - „Obdělávání polí, chov dobytka a obchod patří k činům vaišjů zrozeným z jejich podstaty“[12]

4. šúdrové, ti mají sloužit ostatním kastám - „A činností šúdry, zrozenou z jeho podstaty, je služba.“[13]


Každá varna má podrobně stanovené povinnosti, které rozbeírá Manuův zákoník. Tyto povinnosti se ale týkali především mužů, protože ženy se neúčastnily společenského života a jejich povinností byla oddanost manželovi a mateřství.

Postupně se zformovala i další skupina lidí - tzv. nedotýkatelní (haridžan, „boží lid“ (tento termín razil Mahátma Gándhi) nebo dalit, „utlačovaný“) - kteří nepřísluší žáné varně a jsou zcela naspodu sociální hierarchie. Mohou vykonávat jen rituálně nečisté práce a platí pro ně mnohá přísná omezení (např. člověk s varnou by se znečistil už tím, kdyby na něj padl stín nedotýkatleného).

Další věcí, která hinduisty polečensky zařazuje (kromě kasty, která určuje povolání a varny, která je s kastou v úzkém vztahu) je gótra (dosl. „ohrada pro kráv“, spíš význam podobný slovu „rod“). Ta hraje roli především při svatbě - ženich a nevěsta musejí míst stejnou kastu, ale odlišnou gótru (těch je poměrně velký počet, například v Bengálsku je bráhmasnkých góter okolo čtyřiceti). Ohledně svatby platí mnoho dalších nařízení (jsou i jemnější rozlišení než gótry atd.).[14]

Mnoho v Indii vzniklých duchovních směrů bylo proti kastovnímu systému (zcela explicitně a jasně např. buddhismus). Ty ale většinou neměly za svůj cíl reformovat celou společnost (spíše se odtrhli od většinové společnosti). O reformu v pravém slova smyslu začali usilovat až pozdějí organizace. Už roku 1828 založil Rámmóhan Ráj v Bengálsku společnost Bráhmasamádž, která měla za svůj cíl zrušit diskrimanci na základě varn i kast. Další, ještě populárnějším hnutím, byl Árhasamádž (Společenství Árjů, zal. 1875)), které se snažilo očistit hinduismus od pozdějších zvyků a hlásalo návrat k védám a reformu sociálního systému hinduismu (žádná dědičná privilegia vyššíh kast apod.). Od roku 1950 jsou dle ústavy Indické republiky všechny varny (i další společenská rozdělení) rovnoprávné a diskriminace na základě varn je zakázaná. Toto se ale nepodařilo zcela prosadit. Ve městech se už většinou na vernu či kastu nehledí, ale na vesnicích často tento systém přetrvává. (Společná gótra jako překážka sňatku je ale zaktovena v zákoně z roku 1955, který dosud platí).

[editovat] Bůh a bohové

Tři hlavní bohové - Bráhma, Višnua a Šiva
Tři hlavní bohové - Bráhma, Višnua a Šiva

Je důležité zmínit se i o pojetí božství v tomto náboženství. Označení hidnuismu za polyteismus není totiž naprosto přesné. L. Ondarčka o tomto píše: „Na co religionista narazí v indii, může nalézt i jidne, co však v Indii není, těžko někde objeví.“[15] Toto náboženství je totiž rozšířené po celém subkontitentu a navíc se vyznačuje velikou tolerantností (např. dokonce i Buddha se posléze stal avatárem Višnua). Vedle sebe zde existují filosfické školy, které se různým způsobem snaží božství „promyslet“, poté mystici, kteří o něm ani nechtějí přemýšlet a chtějí ho dosáhnout a samozřejmi i prostí lidé, kteří to řeší spíše vlastním názorem. Je zde možno potkat ty, co budou sklápoveně tvrdit, že všichni bohové jsou jen podobou jednoho jediného a nejsou o nic méně hindisty než ty, co tvrdí, že je bohů víc. Většina lidí uctívá toho Boha/bohy jako jejich rodiče.

Už v nejstarších písmených pramenech hinduismu nacházíme pochybnosti o bozích (které byli pravděpodobně způsdobeny jejich velkým počtem). To vedlo ke vzniku myšlenky, že za věnjší různorodostí se skrývá jednota. V Rgvédu se nachází velice známý (i pro hinduisty) verš: „Různě nazývají věštci, co jest jedno“ (RV 1.164.46; př. O. Friš)[16]. Obdobný názor je možné nalézt i v Upanišadách i Bhagavadgítě atp. Neexistuje zde božská theogonie, božské rody ani jasně vymezené sféry vlivu jednotlivch bohů.] Védská božstva

Původní náboženství, které s sebou přinesli árjové do Indie se někdy označuje též jako „védské náboženství“. Hlavními spisy té doby byly Védy. Božstva, kterým se ve Védách věnuje nejvíce prostoru jsou odlišná od těch, která později převzala vládu nad hinduistickým pantheonem. Většina védských bohů byla personifikacemi různých přírodních sil (např. bůh Vájú - vítr, Agni - oheň atd.) nebo to byla ochranná božstva válečníků (např. Indra).

Eixstuje několik verzí mýtu o prvotních bozích. Nejznámější je asi Aditi a Diti. Aditi je androgynní bohyní od níž pochází celý vesmír a vše živé. Také je matkou bohů (dévů - mezi dévy patří veškerá vládnoucí božstva védského pantheonu i většina později hlavních bohů jako Višnu, Šiva atd.). Aditi je matkou asurů, kteří jsou sice také bohové ale ve veškeré mytologii je tento božský rod brán jako „ti, co vždy prohrají“ (většinou se pokouší ovládnou svět, ale dévové je přelstí). Otcem dévů i asurů je Pradžápati, který se později ztotožnil s arbstraktním brahma. Dalším významným bohem byl Varuna, strážce vesnírného řádu (rta). Přední místo pantheonu náleželo bohu Indrovi, který byl atmosfériským bohem (tzn. hlavně vládl počasí) a bohem válečníků.

Obřady k uctění posvátné řeky Gangy.
Obřady k uctění posvátné řeky Gangy.

Mezi bohy patřila i posvátná řeka Ganga a Sarasvatí (tato řeka již dnes neexistuje a vedou se debaty, jestli vůbec existovala, nedávno bylo ovšem objeveno vyschlé řečiště, který by mohlo patřit této řece[17]). Ganga byla později i personifikována a má stále veliký počet uctívačů (narodzíl od většiny ostatních védských bohů).

Védské hymny také označují téměř každého boha za toho nejvyššího, což je možné vysvětlit nejspíše henoteismem. Všichni hlavní védští bohové ztratili postupem času téměř úplně svůj význam (někteří byli prostě opuštěti u jiných to potvrdil i mýtus: např. Kršnovo poražení Indry). Drtivá většina z nich zůstala jen jako mytologické postavy a nemají žádný kult.

Ve védských dobách se misí náboženství domorodých obyvatel a přišedších árjů. Než vznikl „klasický hinduismu“, došlo k mnoha transformacím a různým ztotožněním (např. Šivy a Rudry a snad i Višnuovi avatáry byli původně samostatnými božstvy atp.). Současný hidnuismus v sobě obsahuje všechny tyto prvky.  Klasický hinduismus

Bohové hinduismu existovali už ve védských dobách, ale vesměs byli nepodstatnými okrajovými božstvy, jejichž postavení ale časem vzrostlo do té míry, že zcela vytlačili původní vládnoucí božstva. Základními bohy (dá-li se to tak říci) je trojice Brahma, Višnu a Šiva (dohromady označovaní jako Trimúrty). Brahma je stvořitelem světa, Višnu ho udržuje a Šiva ničí. Ze všech tří má nejmenší kult bůh Brahma. Vysvětluje se to tím, že jakožto první tvořící bůh je přespříliš transcendentní a proto se lidem vzdálil. Višnu i Šiva mají mnoho příznivců. Višnusité považují za hlavního a jediného boha Višuna, ostatní bohové jsou buď polobozí nebo jeho podoby. Šivaisté zase považují za hlavního a jediného boha Šivu. Obě skupiny ale nejsou nijak nepřátelské a mohou třeba i chodit do stejných chrámů.

Tito Bohové mají i své ženské protějšky (které pravděpodobně pocházejí z původního domorodého náboženství). Sarasvatí je Bráhmova dcera a podle jednoho mýtu též i manželka. Je uctívána jako bohyně literatury a umění. Lakšmí, bohyně štěstí je manželkou Višnua. Manželkou Šivy je Párvatí, které má mnoho rozličných podob. Jednou z jejích nejznámějších forem je bohyně Kálí (na západě je chápaná jako jakési „ďábelské božstvo“, ale to neopodpovídá pravdě - je spíše symbolem pomíjivosti a nového zrození).

Světci

Mezi bohy hinduismu je třeba počíat i různé světce (tedy ty, kteří dosáhli vysvobození z koloběhu životů či jsou inkarnacemi bohů). Z hlediska hinduismu je totiž pro člověka možné dosáhnout stavu boha a existují i školy které gurua (duchovní učitel) považují za vyššího a důležitější než bohy. I v mnoha mýtech je postavení bohů ohroženo nějakým světcem, který přísnou askezí, oddaností či různými duchovními technikami začíná získávat příliš velikou moc a je ho třeba zastavit (např. Višnu se zrodil jako Narasinha, aby zabil Hiranjakašipu, který oddaností Šivovi získal velikou moc a stal se téměř nesmrtelným). Oblíbený je např. verš z písně zpívané při obřadu arati na počest gurua - Gurur Brahma, Gurur Višnu, Gurur dévo Mahéšvará - „Guru je Brahma, Guru je Višnu, Guru je bůh Mahéšvar (Šiva)“.

Konkrétní interpretace stavu světce záleží na duchovním směru. Jedni považují světce za inkarnace boha a jiní je považují za lidi, kteří dosáhly vysvobození (mókša).

Mezi nejznámější indické světce patří Vjása (předpokládá se, že napsal Mahábháratu a provedl konečnou redakci Véd), Šankaráčarja (významný filosof, 788-820?), Kannappa (významný oddaný Šivy), Míra Bai (oblíbená oddaná Kršny, 1498-1547) atd. Existuje mnoho dalších legendárních i historicky doložených světců a dokonce i v dnešní době není v Indii málo těch, kteří jsou za světcu považováni.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

to bylo na me?

(to bylo na me?, 4. 10. 2010 11:20)

to bylo na me?

dete do pizzi

(dete do pizzi, 4. 10. 2010 11:20)

dete do pizzi