Jdi na obsah Jdi na menu
 


Templáři

25. 3. 2007
Historie řádu
 
Templářský kříž
Templářský kříž

Základem řádu byl devítičlenný spolek francouzských rytířů v čele s Hugonem de Payns a Godefroyem de Saint Omer na ochranu poutníků mezi Jeruzalémem a Jaffou, založený roku 1118 nebo 1119. Řád dostal jako své sídlo mešitu Kubbat as-Sachrá (Skalní chrám), stojící v místě, kde stával dříve Šalomounův chrám. Z latinského výrazu pro chrám templum pochází také název řádu.

Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem prvního Řádu, jímž se činnost templářů začal řídit. V této době měl třista rytířů, kteří veleli zhruba třítisícům mužům.

V době jejich posilování a rozmachu přišel neúspěch druhé křížové výpravy (1147-1149) inspirované ztrátou křesťanského města Edessa, což se následně odrazilo i na jejich politice. Skutečné neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na blízském východě začaly pádem jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St.Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i špitálníci museli postupně opustit dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes Kypr a Sicílii, zatímco špitálníci našli své konečné útočiště na ostrově Malta.

Z ekonomických aktivit templářů se zdá být patrné, že jejich vedení si uvědomovalo složitost pozice ne východě a je patrné, že se snažili vybudovat základny i v Evropě. Počátkem 13. století se tak templáři staly výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a měla sloužit jen papeži. Templáři vybudovali početnou a silnou nadnárodní armádu. Jejich hrady a pozemky se nacházely po celé Evropě a Středním východě. Vystupovali také jako významní mezinárodní bankéři a vydělávali na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí obrovské jmění.

V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. budoucí sídlo řádu Templ, kde sídlili po odchodu z Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám, přičemž se podle některých kritiků staly peníze jejich základní hodnotou. Pařížský Templ sloužil jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované, které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. Sličný.

 Zrušení řádu

To samozřejmě popuzovalo světské panovníky. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat Filip IV. Sličný, jako důvod uvedl, že mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Do jaké míry to byla záminka a do jaké míry skutečný důvod lze těžko posuzovat, každopádně důvodů k zakročení proti této mocné síle bylo více než dost. Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům a sloužili pouze zájmům papeže. Je tedy možné, že posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežské stolici a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky, zároveň bylo lukrativní převzít jejich majtek. Filip IV. Sličný se rozhodl využít klesající popularity templářů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem Guillaumem de Nogaretem, který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu.

Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní, sodomie. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale odmítli, přes značný nátlak, jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež, Klement V., souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu (který sice v té době nebyl součástí Francie, nicméně Petrarka v této souvislosti hovořil o „babylonském zajetí“).

Je pravděpodobné, že templáři se dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností nicméně je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny. Dne 13. října 1307 („nešťastný pátek třináctého“) bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii. Rytíři se nicméně nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem.

Dva templáři upalovaní na hranici (z francouzského rukopisu z 15. stol.)
Dva templáři upalovaní na hranici (z francouzského rukopisu z 15. stol.)

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu, jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti, kdy prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 11. května 1310. Po oficiálním zrušení řádu papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr a tři další představení řádu. Ti byli v 18.března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Nato ale velmistr Jacques de Molay a preceptor Geoffroy de Charnay popřeli znovu obvinění a ještě týž večer byli na králův příkaz na Iledes-Javiaux, ostrůvku na řece Seině v centru Paříže, veřejně upáleni.

 Návazné řády

Majetek řádu templářů byl oficiálně předán johanitům, kteří byli jejich velkými rivaly, což se projevovalo již ve Svaté zemi. I oni se však museli vzdát činnosti v bankovnictví. Ve skutečnosti získal velkou část majetku templářů Filip IV. i anglický král Edvard II., který také současně rozpustil řád v Anglii. V Německu templáři tolik populární jako ve Francii a Anglii nebyli, neboť jim tu konkuroval řád německých rytířů.

V některých zemích ale řád zcela nezanikl. Na Pyrenejském poloostrově odmítl aragonský král Jakub II. předat majetek templářů johanitům. Založil nový řád rytířů z Montesy a přesvědčil papeže, že tento nový řád mohl hospodařit s aragonským majetkem templářského řádu. Podobný postup zvolil portugalský král Diniz, který založil Řád Kristův (Christi Militia). Ten zřejmě sehrál významnou roli při podpoře prvních portugalských námořních výprav. Rovněž ve Skotsku odmítl král Robert uposlechnout papežovy výzvy k likvidaci řádu, ostatně sám byl v papežské klatbě.

A tak přestože byl značný počet templářu skutečně zatčen, většina ostatních přešla do jiných křižáckých řádů. Existuje dokonce i teorie, podle níž celé skupiny templářů, kterým se podařilo uprchnout, přešly do ilegality a založily zcela tajné bratrstvo, jež se o tři sta let později stalo základem jiné tajné organizace, svobodných zednářů.

 Oprávněnost obvinění z hereze

Ilustrace z rukopisu (kolem r. 1350), narážející na obvinění templářů ze sodomie
Ilustrace z rukopisu (kolem r. 1350), narážející na obvinění templářů ze sodomie

Dosud není jednoznačně dořešeno, zda bylo obvinění templářů z hereze oprávněné a nakolik bylo založeno na skutečných poměrech v řádu. Během mučení se někteří templáři doznali k homosexuálním praktikám a uctívání „hlavy“, jakož i existenci tajemství označovaného jako Bafomet. Vůdcové řádu ovšem později tato přiznání popřeli, a byli proto popraveni. Mnozí historici proto neberou vynucená přiznání templářů v úvahu, jako ostatně nelze brát v úvahu ani jiná doznání, vynucovaná ve všech dobách útrpným právem.

Jiní vědci naopak předpokládají, že šlo o nepochopení tajných templářských rituálů, které pocházely z dob křížových výprav a odehrávaly se za „zavřenými dveřmi“. Tyto rituály měly zahrnovat popření Krista a trojnásobné poplivání kříže, stejně jako líbání zadku mistrů. Podle této teorie (a nedávno nalezených vatikánských dokumentů) měly tyto akty simulovat pokoření a mučení, kterým mohli být křižáci vystaveni v prípadě zajetí Saracény. Jejich účelem bylo naučit nového člena řádu popřít víru jen myslí, ale ne srdcem. Pokud se týče obvinění z uctívání „hlavy“, někteří badatelé se domnívají, že tyto rituály se vztahovaly spíše k uctívání údajných ostatků sv. Eufémie, jedné z jedenácti panen sv. Uršuly, Hugona de Payens a sv. Jana Křtitele než k uctívání pohanských model. Jedna z teorií o uctívání „hlavy“ se vztahuje také k existenci Turínského plátna, které mohli templáři získat z kořisti při 4. křížové výpravě, kdy byla křižáky dobyta Konstantinopol. Mohlo se tedy jednat o uctívání „vousaté hlavy“ z tohoto plátna. Později bylo také připisováno templářským kaplanům vytvoření slova Bafomet pomocí zašifrování (šifrou Atbaš) esoterického pojmu sofia (řec. moudrost). Tato interpretace je nicméně kontroverzní a je založena na dohadech.

Konspirační teorie, vysvětlující příčinu likvidace templářského řádu, jdou nicméně často mnohem dále než připouští nejčastěji přijímané vysvětlení, že příčinou byla snaha o získání templářského majetku a konsolidaci geopolitické moci. Stanovisko katolické církve je v každém případě takové, že šlo o neoprávněné pronásledování, templáři se ničeho zlého nedopustili a papež byl v tom čase donucen povolit jejich pronásledování. V roce 2001 objevila dr. Barbara Frale v Tajných vatikánských archívech tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. templáře tajně omilostnil.

Každopádně je s templářskou činností na blízském východě spojena řada nejasností a dokonce i existuje řada důkazů podle nichž byly ochotni se spojit za peníze i s nepřítelem. Dokladem toho jsou např. jejich styky s asasíny.

Ekonomika řádu

Řád templářů se stal proslulý i díky svému bohatství a obchodním úspěchům. Templáři přepravovali z Evropy do Palestiny peníze a majetek křižáků a z těchto transakcí rychle zbohatli. Rozvinuli dobře fungující bankovní systém, který brzy začali využívat i evropští panovníci a šlechta.

Templáři dále vydělávali na směně evropských měn na platidla jeruzalémského království, transportu poutníků do Svaté země apod.

Řád se dále tak věnoval bankovnictví, což se po jejich stažení ze Svaté země stalo jejich hlavní činností. Můžeme je považovat za předchůdce moderního bankovnictví, protože bylo možné uložit peníze v Evropě a vyzvednout si je na základě písemného potvrzení třeba přímo v Jeruzalémě.

Organizace řádu

Templáři byli od počátku organizováni jako duchovní řád s přísným vojenským zřízením, čímž se odlišovali od počátečního zaměření řádu johanitů i německých rytířů. Jejich řehole vycházela z řehole cisterciáckého řádu. V čele řádu stál volený velmistr.

Templáři se dělili na čtyři skupiny:

  • rytíři, vyzbrojeni jako těžká jízda, pocházející zprvu pouze z vyšší šlechty, až později se toto pravidlo s ohledem na vysokou

úmrtnost rytířů porušovalo; nosili zprvu bílý plášť (symbolizující jejich čistotu), později doplněný o typický červený kříž;

  • seržanti a zbrojnoši, tvořená příslušníky nižších společenských vrstev než rytíři; od rytířů se lišili hnědým či černým pláštěm s

červeným křížem. K této skupině patřilo i značné množství řemeslníků a manuálních dělníků;

  • klášterníci a řemeslníci, spravující majetek řádu a vykonávající řemeslnické i odborné úlohy včetně kovářů, zbrojařů a kuchařů;
  • kaplani, vysvěcení kněží, zajišťující duchovní život řádu, zpovídající spolubratry (ti se nesměli zpovídat kněžím mimo řád, takže tajemství řádu se nemohla dostat mimo řád).

Později byli do řádu začleněni ještě tzv. turcopolieři, což byla lehká jízda, tvořená z místních obyvatel. Také později byl vytvořen institut jakéhosi čestného členství pro mecenáše a podporovatele řádu zvenčí. Potřeby každého rytíře v boji i běžném životě zajišťovalo přitom asi deset služebníků. Většina členů řádu měla za povinnost zajišťovat bojové úkoly. Templáři byli totiž primárně vojenským řádem, podléhajícím přímo papeži. Někdy jsou templáři považováni za předchůdce moderní profesionální armády a elitních speciálních jednotek. Ze svého nezměrného majetku vystavěl řád množství pevností po celé Svaté zemi. Válečníci, kteří je využívali jako opěrné body, byli pravděpodobně nejlépe vycvičenou a nejvíce disciplinovanou jednotkou své doby.

Někteří bratři ale nebyli válečníky, ale spíše bankéři. Řád totiž zajištoval i úschovu cenných předmětů a majetku účastníků křížových výprav. Rovněž vlastní majetek řádu byl obrovský. Řád se stal postupně jedním z nejvýznamnějších politických činitelů své doby. Díky zvláštním papežským bulám (např. Omne datum optimum z r. 1139) měl řád oprávnění vybírat daně a desátky na území, spadajícím přímo pod jeho kontrolu. Takto narůstal majetek řádu a dále rostl i jeho význam politický.

V čele řádu stál Velmistr, jemuž byl podřízen zástupce a jemu pak Maršál a Velitel. Řád byl rozdělen na provincie a velitelství. Jeho působnost se neomezovala pouze na Svatou zemi, komendy (velitelství) byly rozesety po celé Evropě včetně Čech a Moravy, jež spadaly pod německy mluvící provincie.

Do řádu se vstupovalo dobrovolně, buď natrvalo, nebo na předem danou dobu. Vystoupit z řádu bylo však obtížné a bylo možné pouze se souhlasem velmistra. Kandidát na členství v řádu musel před svým přijetím projít přísnými testy. Musel vydržet dlouhou zkušební lhůtu, během níž se zkoušela jeho upřímnost a síla charakteru tím, že uchazeč musel vykonávat mnoho nepříjemných povinností. Člen řádu nesměl vlastnit jiný majetek než vlastní meč, takže řád bohatl na majetku, který vstupující členové na řád převáděli. Přijímání nových členů bylo doprovázeno tajnou ceremonií dehrávající se v noci či nad ránem s řadou rituálů, o nichž je pojednáno dále. Členové řádu nepodléhali jurisdikci místních vládců na území, na nichž se pohybovali, ale zodpovídali se výlučně řádu a jako nejvyššímu soudci pak papeži a pouze jemu se zodpovídal i celý řád.

Templáři měli právní imunitu a mohli vykonat na svých územích vlastní spravedlnost. Ve vztahu k církvi podléhali pouze papeži a měli právo určovat si vlastní hodnostáře.

 Legendy

Bývalý templářský kostel v Segovii
Bývalý templářský kostel v Segovii

Již zanedlouho po svém založení byli templáři podezříváni z nejrůznějších přestupků a zločinů. Proslýchalo se, že rytíři uzavírali spojenectví a tajné dohody s různými skupinami muslimských bojovníků, někdy i proti zájmům křesťanských panovníků. Údajně měla jádro templářů tvořit tajná organizace, jejíž kořeny sahaly ještě do pohanských dob před počátky křesťanství. Později byli rytíři řádu obviňováni z pořádání magických rituálů a klanění se démonickému symbolu nazývanému Bafomet.

Dochovaly se i nejrůznější popisy tajných templářských rituálů, jejichž pravdivost se ovšem nedá potvrdit. Nejlegendárnějším z těchto rituálů bylo přijímání novice. To se mělo odehrávat v nočních hodinách za přítomnosti vysoce postavených rytířů. Nejprve musel novic slíbit absolutní mlčenlivost pod trestem smrti. Pak byl vysvlečen a u oltáře s podobou démona Bafometa přísahal věrnost řádu, jež měla přednost před veškerými jinými autoritami. Na závěr musel políbit přijímajícího ceremoniáře, rovněž nahého, na ústa, pupek, konec páteře a penis.

Rychlý konec kapetovské dynastie mezi lety 1314 a 1328, když zemřel francouzský král Filip IV. Sličný, jeho tři synové i jediný vnuk, vedl k obecné víře, že dynastie byla prokletá. To vyplývá i z legendy, že velmistr Jacques de Molay bezprostředně před svojí smrtí proklel Filipa IV. a papeže Klementa V. a vyzval je do roka k božímu soudu. Skutečností je, že papež následoval velmistra na věčnost o měsíc a král o sedm měsíců později.

Templáři byli později spojeni s mnoha legendami, týkajícími se řady tajemství a mystérií, pocházejících z nejstarších dob. Snad nejznámějšími z nich jsou ty o Svatém grálu či Arše úmluvy. Některé prameny říkají, že Svatý grál byl objeven a převezen do Skotska během útlaku řádu v roce 1307 a že byl ukryt pod Rosslyn Chapel ve vesnici Roslin. Řád prý také objevil Archu úmluvy, schránu, obsahující svaté předměty starých Izraelců včetně Aronovy hole a kamenných desek, popsaných Bohem textem Desatera přikázání.

Tyto legendy vycházejí především z dlouhé doby, během níž řád sídlil na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Některé záznamy také uvádějí, že templáři odhalili tajemství "Mistrů zednářů", stavitelů původního chrámu, a dozvěděli se, že původní Archa úmluvy byla před zničením prvního chrámu převezena do Etiopie. Zmínku o tom je možné najít v reliéfech na katedrále v Chartres. Další indicie o pátrání řádu po Arše a odhalení tajemství stavitelů chrámu představuje podle některých existence monolitického chrámu v Lalibele v Etiopii, který stojí dodnes a jehož stavba je (nesprávně) připisována templářům. Ze stejné doby pochází také podzemní kostel v Aubeterre ve Francii.

V průběhu 14. století za vlády krále Edvarda I. válčila Anglie se Skotskem. V roce 1314 proběhla bitva u Bannockburnu, v níž Skotové zvítězili především díky zásahu templářských rytířů na straně skotského krále Roberta. Bitva patřila mezi jejich poslední. Templáři bývají také zmiňováni mezi členy posádky legendami opředené výpravy Henryho Sinclaira směřující ze Skotska do Severní Ameriky v roce 1398. Existují určité spekulace, že templáři vlastnili mapy pocházející z předkolumbovských výprav do Ameriky a že Kolumbovi navigátoři byli členy nástupnického portugalského řádu. Templářský kříž byl prý v roce 1492 významným symbolem na plachtách Kolumbových lodí.

Někteří badatelé a esoterici tvrdí také, že řád uchovával tajná učení, což jej spojuje s hnutími a organizacemi, jaké představují Rosenkruciáni, Převorství sionské, Rex Deus, Kataři, Hermetismus apod. a také se ztracenými proroctvími a relikviemi Ježíše Krista.

V současnosti existují mnohé skupiny označující samy sebe za templáře či jejich bezprostřední následovníky. Historickou souvislost však zpravidla - s výjimkou výše uvedených nástupnických řádů na Pyrenejském poloostrově - nelze doložit.

 Symboly templářů

Bojovou standartu řádu tvořil rudý osmicípý kříž na pozadí černobílé šachovnice. Válečný pokřik templářů zněl "Vive Dieu, Saint Amour" a za heslo si zvolili slova "Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam" (Ne pro nás, Bože, ne pro nás, ale dát tvému jménu slávu). Na pečeť si nechali vyrýt dva jezdce na jednom koni, což symbolizovalo chudobu a službu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář