Jdi na obsah Jdi na menu
 


Eldorádo-Ztracené město

24. 3. 2007


           Eldorádo       


Už déle než čtyři století hledají dobrodruzi v horách a džunglích Jižní Ameriky legendární město Eldorádo. Žádný ho nenašel, protože nikdy neexistovalo. Avšak příběh o místě přeplněném nevýslovným bohatstvím si dál uchovává svoji přitažlivost.

Lidé jsou posedlí zlatem od chvíle, kdy je poznali. Je to částečně dáno tím, že je tak vzácné - až dosud ho bylo na celém světě vylezeno jen asi sto tisíc tun. Zlato představuje také jeden z nejstálejších kovů, nepodléhá korozi ani neztrácí lesk, a je proto už dlouho kovem králů, konečnou mírou a symbolem blahobytu.Jeho sepětí s bohatstvím, jež předčí nejodvážnější lidské sny, mu zaručilo pevné místo v životě i v románech. Zlato však získalo také bájný smysl. Nejopojnější zlatá legenda - příběh o pohádkové bohatém městě Eldorádu, kde jsou ze zlata i hrnce na vaření - přivábila do Jižní Ameriky již celé generace dobrodruhů. Všichni byli nakonec zklamaní, protože se hnali za přeludem.Jako většina legend má i příběh o Eldorádu jisté faktické opodstatnění a jeho zrod lze poměrné přesné datovat. Když se Kryštof Kolumbus roku 1493 vrátil ze své objevitelské cesty a vyprávěl o nekonečných zásobách zlata, které v Americe viděl, rozpoutal v Evropě zlatou horečku. Během padesáti let vydrancovali conquistadoři nesmírné zdroje zlata mexických Aztéků i peruánských Inků. Žádný Evropan, který se stal svědkem toho, jak se vykládají lodě navršené zlatými předměty, pruty (mnohé artefakty byly totiž před plavbou roztaveny) a drahými kameny, nezapochyboval, že v Novém světě stačí bohatství sbírat ze země. Kolovaly nesčetné příběhy o tom, jaké štěstí conquistadory potkalo. Například v roce 1530 se Francisco Pizarro uvolil propustit zajatého inckého panovníka Atahualpu jen výměnou za místnost plnou zlata a za dvě místnosti plné stříbra. A přece byly jeho požadavky splněny.V roce 1539 vstoupili Španělé na území kmene Muisků a založili tam město Bogotá. Od indiánů se doslechli o tradičním obřadu, kterým se na březích jezeraGuatavity, ležícím na severovýchod odtud, nastoluje nový král kmene. Navíc se tehdy říkalo, že dosud žijí lidé, kteří' se posledního takového obøadu zúčastnili.Slavnost začínala za úsvitu, aby král se svým průvodem mohl pozdravit boha Slunce. Ve stanovený okamžik obnaženého krále pokryli zlatým prachem, takže se doslova proměnil ve zlatého muže, španělsky el dorado. Poté nastoupil na rákosový vor a jeho dvořané mu k nohám složili zlato a smaragdy, určené za oběť slunečnímu bohu. Na voru se pak ke králi připojili čtyři náčelníci; i oni měli na sobě jen zlaté koruny, náramky i další šperky a každý nesl nějakou obětinu. Když vor doplul doprostřed jezera, byl na znamení ticha vztyčen prapor: tehdy král a jeho náčelníci vrhli své obětiny do vln.Představa nesmírného a zdánlivé snadno dostupného bohatství Španély úplné posedla. Pokus vylovit jezero Guatavitu sítěmi roku 1545 jim však nic nepřinesl. Bogotský obchodník Antonio de Sepúlveda se tím ale nedal odradit a v osmdesátých letech ló. století se jezero pokusil odvodnit. Osm tisíc jeho indiánských dělníků vyhloubilo do jednoho z břehů obrovský zářez, viditelný dodnes. Příval vody, který se do něho nahrnul, snížil hladinu jezera o 18 metrů. Pak se však stěny výkopu zhroutily a mnoho dělníků zahynulo. Sepúlveda nicméně dosáhl alespoň částečného úspěchu, takže španělskému králi mohl být předán zlatý náprsní krunýř, žezlo a smaragd velikosti slepičího vejce, všechno předměty vylovené z hlubin jezera.O sto let později se celá historie začala měnit. V příběhu přibývalo příkras a ze zlatého muže zvaného el dorado se stalo stejnojmenně místo. Navíc se změnila i jeho poloha - nejdříve se posunulo na dolní tok Orinoka a později dokonce do oblasti Amazonky, asi 2400 kilometrů od jezera Guatavity. Tato podoba legendy sem přivedla Angličana sira Waltera Raleighe a plukovníka Percyho Fawcetta, Spaněly Gonzala Jiméneze de Quesailu a Sebastiána de Benalcázara i Němce Nicolause Federmanna, aby se zlaté město pokusili najít.Jezero Guatavita se stalo cílem obnoveného a do značné míry neplodného pátrání po roce 1799, kdy skupina vědců vedená pruským učencem Alexanderem von Humboldtem strávila osmnáct měsíců na cestě podél řeky Orinoko, tedy v hloubce území, na němž se kdysi zlatá legenda zrodila. Zprávy o existenci jezera do této oblasti přivedly čerstvou vlnu dobrodruhů. Když se pak roku 1807 Humboldt k jezeru vrátil a zveřejnil svůj výpočet, že na dně leží půl milionu zlatých předmětů, začalo pátrání nanovo.Zdá se pravděpodobné, že valná většina zlata a klenotů, které indiáni do jezera Guatavity během obøadu inaugurace „zlatého muže" naházeli, putovala už v 16. století do španělské královské pokladny. Jisté je, že poslední významný pokus jezero odvodnit, uskutečněný roku 1912, vynesl jen několik drobných obdobných předmětů, jejichž hodnota ani zdaleka nepokryla náklady na zemní práce. Ti, kdo kdy hledali Eldorádo, byli předem odsouzeni k neúspěchu - zlaté město nikdy neexistovalo, navzdory mnoha knihám, které o něm byly napsány.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář